Opava od pravěku do období vrcholného středověku

převzato z Vlastivědných listů 1/2000 a 2/2000, autor: Pavel Kouřil, původní název článku: Opava od pravěku do období vrcholného středověku ve světle archeologických pramenů

Úvod

Území dnešní Opavy a jejiho bezprostředního okolí, nacházející se na jižním okraji Slezské nížiny, kde úrodné sprašové půdy i vhodné klimatické poměry vytvářely příznivé podmínky pro osídlovací proces, patřilo již od nejstarších dob k místům, na nichž docházelo ke vzniku početných osad a stanic prakticky ze všech vývojových etap lidské společnosti.

Středověkému městu, ležícímu na stejnojmenné řece, která zde představovala základní osu, kolem níž se už od mladší doby kamenné vytvářela poměrně hustá síf osad, zvláště pak v úrodném pásu mezi Kmovem, Opavou a Hlučínem, tedy předcházelo osídlení nepochybně daleko starobylejší (počíná již starší dobou kamennou neboli paleolitem). Průběh tohoto osídlení chceme proto sledovat nejen v místě historického jádra vlastního města, ale i v jeho integrálních částech, ktery'mi jsou dnes především Kylešovice, Kateřinky, Jaktař a konečně i na nálezy nesmímě bohatý Palhanec. Jen tak se nám totiž podaří vytvont si poněkud ucelenější představu o počátcích a následném průběhu tohoto předlouhého úseku lidských dějin na tomto konkrétním místě. Pomijíme tu ovšem ostatní, zejména v sedmdesátých letech pnpojené obce, jakými jsou kupř. Malé Hoštice, Vlaštovičky-Jarkovice, Milostovice, Vávrovice či Zlatníky, nebof tím by rozsah práce neúměrně narostl. Sledovaný mikroregion nemůžeme rovněž vytrhnout z časového kontextu a prostorových souvislostí, a proto je v následujícím textu každý vývojový stupeň, zvláště pravěkých dějin, uveden stručným vstupem, ktery' jej v základních rysech charakterizuje. Z chronologického hlediska je přehled doveden do období vrcholného středověku, do 13. až 15. století.

Z archeologického pohledu jsou na opavském katastru zřejmé čtyn význačné polohy od pradávna s oblibou vyhledávané. Jsou jimi Kostelní kopec v Jaktan (zvaný také Jaktařský), levobřežní terasa řeky Opavy v Palhanci, tatáž poloha v Kateřinkách v prostoru tzv. „Sádrové studánky“ a konečně Kylešovský kopec v Kylešovicích. S pravěkým osídlením v dnešním městském jádru se setkáváme spíše sporadicky, jakkoliv je evidentní, že středověká a následující zástavba jej di1em převrstvila a zčásti jistě i zničila.

Starší a střední doba kamenná

Nejdelší a nejstarší úsek představu je bezesporu paleolit, geologicky a klimatologicky spadající do pleistocénu neboli starších čtvrtohor. Jeho počátky jsou kladeny přibližně do doby před 3,5 miliony let a trvá zhruba k roku t 8 000 př. n. I. Celé toto období se vyznačuje vznikem a raným stadiem prvobytně pospolné společnosti, kdy člověk (Homo sapiens sapiens), vyvijející se ze starších forem (Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens neandrtalensis), s nimiž určitou dobu paralelně existuje, žije v tlupách. Příznačné je neproduktivní hospodářství zaměřené na lov a sběr, jako základní surovina je používán kámen, z něhož jsou štípáním a případně dalšími úpravami vyráběny první nástroje. Z tohoto období, zvláště z pozdní fáze mladého paleolitu, kdy dochází k ústupu studeného klimatu (cca 20 000 až 11 500 B. P.), pocházejí nálezy z Kylešovského kopce – Lundwallovy cihelny, lokality ve středoevropském prostoru poměrně významné. Byla zde zjištěna řada stanic lovců mamutů z tzv. epigravettienu, které poskytly doklady svědčící o existenci ohništ (shluky uhlíků a přepálených kostí), dále kamennou industrii zastoupenou především škrabadly, rydly, drasadly i mikročepelemi včetně odpadu a pazourkových jader, a to společně s objevem fosilních zvířecích kostí, zvláště dentálií. Patří k nim např.1,5 m dlouhý mamutí kel, ktery' se pn vyzvedávání zcela rozpadl, mamutí stolička 70 cm dlouhá a další zlomky zubů, stejně jako koňské kosti anebo lastury.

Tento paleontologický materiál, rozptýlený s některými kamennými nástroji pod vrstvou sprašové hlíny, byl doprovázen unikátním nálezem meteoritického železa. Celkem 7 kusů, vážících dohromady přes 20 kg, ztratilo sice tisíciletým uložením v zemi a pálením v ohni svůj typický povrch, patří však jednoznačně k nejstarším dokladům svého druhu na světě. Kdy a kde se jejich pád (snad i pozorovaný) udál a odkud byly na tábořiště přeneseny, to dnes už nezjistíme. Z téže polohy, avšak již ze středního paleolitu, má pocházet i mousterský úštěp.

Další paleolitická industrie byla na kylešovském katastru zaznamenána také v družstevních pískovnách v blízkosti východního nádraží, odkud známe retušovanou, to znamená tlakem dodatečně na hranách opracovanou čepelku, několik patinovaných úštěpů, větších čepelí a škrabadel, ale také malý kostěný korálek.

Nečetné pazourkové artefakty, které ještě můžeme pnsoudit kulturám mladého paleolitu, pocházejí i z Jaktaře, kde na úpatí zdejší dominaty – Kostelního kopce, byly nalezeny společně s kostmi diluviální zviřeny, mezi nimiž vynikají dvě mamutí stoličky a zlomky mamutích klů o průměru přes 20 cm. Ze starých zpráv a hlášení se dovídáme, že pň regulaci řeky Opavy a průkopu Jaktarky byly v těchto místech zaregistrovány fosilní zviřecí kosti a zuby – konkrétně jeskynního medvěda.

Také z Kateřinek jsou ze starších sběrů k dispozici sporé nálezy bíle patinovaných silexů (retušovaný úštěp, čepelovité škrabadlo, úštěp z jádra) a stopy pobytu paleolitického člověka byly rozpoznány i v poloze u „Sádrové studánky“ na levém břehu Opavy. Aby byl výčet relativně úplný, nesmíme pominout ani významný objev listovitého hrotu z Palhance, charakteristického pro tzv. szeletien, opět ze starší fáze mladého paleolitu (obr.1)

Z uvedeného je zřejmé, že území Opavy, ale i jejího nejbližšího okolí, bylo vhodným místem pro pobyt nejstarších iidských populací, které zde nacházely dostatek vhodné suroviny k výrobé nástrojů, stejně jako hojnost zvěře pro svoji obživu.

To ostatně dokládají i nálezy z období bezprostředně následujícího-ze střední doby kamenné (tzv. mezolitu), který je lokálně datován v rozpětí od 10 000 do 4000 let B. P. Byl to opět Kylešovský kopec a zde Lundwallova cihelna, kde byla svého času objevena první známá stanice lovců a sběračů z tohoto období na Moravě a ve Slezsku. Typická je drobnotvará industrie, představovaná řapíkovitými hroty, doplněnými vrtáčkem a škrabadlem, za unikátní můžeme považovat 4 cm dlouhou kostěnou jehlici s ouškem (obr.2).

Mladší a pozdní doba kamenná

V průběhu druhé poloviny 6, tisíciletí př. n. l. začíná nové dějinné období – i mladší doba kamenná (neolit). Její nástup i nejen v našich zemích, ale v celé střední Evropě je spojen s příchodem nového i obyvatelstva z jihovýchodu, ktery' před- stavuje první velkou kolonizační vlnu v ev- i ropských dějinách. Nově příchozí obyvatelé byli zemědělci, vedli usedlý způsob života a základem obživy jim bylo pěsto- i vání obiinin, zpočátku jen v menší miře doplňované chovem dobytka. Lov a sběr i měly už jen význam doplňkový. Znali pšenici a ječmen, z luštěnin hrách a čočku, chovali tura domácího, ovci, kozu i prase. V oblastech s nejúrodnějšími půdami , žd'ářili původní les a takto získaná pole ručně obdělávali. Stavěti trvalé osady z pevných dřevěných domů, vyráběli již první keramiku, tkali textil z vlny i pěstovaných rostlin (len a konopí a své nástroje vyráběli nejen ze dřeva, kosti a štípaného kamene, ale rovněž z kamene hlazeného a broušeného (především sekery a sekeromlaty). Byli nositeli tzv. neolitické revoluce.

Kultury těchto nejstarších zemédělců nazýváme podle charakteristických ornamentů na keramice, které zejména ve starších vývojových obdobích dávají pojmenování jednotlivým kulturám či kulturním skupinám. Nejstarší kultura s lineární keramikou začíná kolem roku 5 500 př. n. I. Po ní následuje kultura s vypíchanou keramikou, jež je ovšem ve Slezsku zastoupena jen sporadicky. Nepoměrně bohatší je nastupující kultura lengyelská, př'buzná lidu s tzv. moravskou malovanou keramikou na vlastní Moravě; její vývoj končí kolem roku 4 000 př. n. l.

Z celého tohoto úseku známe toliko sídliště a jednotlivé hroby, regulérní pohřebiště ve Slezsku k dispozici nejsou. Za klíčové lokality kultury s lineární keramikou můžeme považovat i ty, které byly zjištěny také na námi sledovaném teritoriu. Jsou to opět Kylešovice a zde sběry v oblasti bývalých cíhelen, kde byly získány nádoby typických bombovitých tvarů, dále ucha puten, kulovitý kámen, závěsky s otvory, čepelovité úštěpy i jádra apod. Z téže kultury jsou také předměty vyzvednuté v pískovné v západním svahu Jaktařského kopce, ale i přímo na jeho temeni. Rozsáhlý záchranný archeologický výzkum provedený zde v roce 1990 zachytil dvě skupiny osídlení se 74 objekty. Podstatnou část z nich tvonly právě ty, které patřily kultuře s lineární keramikou včetně prvků tzv. kultury želiezovské, př~cházející z jihozápadního Slovenska. Šlo většinou o malé oválné jámy, ale také rozsáhlé hliníky délky až 25 m. V jejich výplni se nacházela především keramika – často charakteristických kulovitých tvarů s rytými liniemi a notovými dolíky, ve hmotě nádob lineární kultury se poprvé v dějinách keramické výroby uplatnila jako příměs tuha; spiše ojediněle byly vyzvednuty nečetné pazourkové nástroje. Osídlení touto kulturou bylo zaznamenáno rovněž při výzkumech v Kolářské ulici, pod Dominikánským klášterem, na Palhanci, v Kateřinkách, kde kupř. byla nalezena kamenná sekera, ale i jinde.

Doklady přítomnosti lidu s vypíchanou keramikou jsou – jak již bylo řečeno – velmi sporé a známe je jen v kontextu nejstarších nálezů lengyelských. Ze staršího odkryvu v Kylešovicích jde snad o zbytky inventáře ze zničeného hrobu, na Palhanci o sídlištní jámy, jeden jedíný objekt obsahující keramiku byl vypreparován na Kostelním kopci (obr.3). Pomérně hojně je zastoupena lengyelská skupina, k níž přísluší starší nálezy z Katennek (Wallikova cihelna), jakýmí jsou kupř. kamenné mlaty čí jejich části, kamenné sekerky, pazourková šipka s řapem, pazourkové úštěpy i další nálezy. Z Palhance to jsou fragmenty mís na nožce anebo zlomek hliněné vaničky – kultovniho předmětu. Větší množství materiálu poskytl zmiňovaný výzkum v Jaktan, zvláště z odbobí kultury s moravskou malovanou keramikou, odkud máme k dispozici četné keramické artefakty i několik pazourkových úštěpů. Již dříve v roce 1933, byl odtud získán kamenný sekeromlat. Povrchovými sběry byla tato kultura doložena taktéž v Kylešovicích Josefské ulici (keramické zlomky) anebo v Komárově, kde v blízkosti železniční stanice byla nalezena krásná tmavě červená jaspisová 7,5 cm dlouhá čepel. Některé ojedinělé předměty objevené na opavském katastru, které nelze zcela bezpečně časově zařadit (máme např. na mysli broušenou kamennou sekerku z výkopu v zahradě bývalého minoritského kláštera u sv. Ducha), mohou rámcově pocházet jak z tohoto období, tak i z následujícího úseku – eneolitu.

Eneolit neboli pozdní doba kamenná (cca 3 000 až 1 900 př. n. I. ) je obdobím dynamizace hospodářského i společenského vývoje a zintenzivnění kontaktů mezi jednotlivými středoevropskými kulturami a kulturními skupinami. Principiální změnou je zavedení orného zemědělství s využitím dobytka k tahu. To umožnilo zvýšení produkce potravin a dokonce i vytvoření jistého nadproduktu. Tím byly dány podmínky pro počátky tzv. druhé dělby práce, tj. oddělení řemesla od zemědělství (užití, výroba a zpracování prvních kovů intenzifikace a koncentrace textilnictví anebo výroby kamenných nástrojů), s čímž souvisí i počátky dálkového obchodu. Základní společenskou jednotkou již není velkorodina, ale rodina párová, začíná se vydělovat vrstva rodových náčelníků. Vznikají první mohutně opevněná výšinná centra – střediska počínajících řemesel, dálkového obchodu a jistě i vojenských funkcí.

Z toho vývojového období jsou v našem prostoru zastoupeny následující kultury: kultura nálevkovitých pohárů včetně jižního zásahu památek tzv. brázděného vpichu, kultura s kanelovanou keramikou, kultura kulovitých amfor, dále lid se šňůrovou keramikou a lid se zvoncovitými poháry. Obě posledně jmenované, do jisté míry současné kultury z konce 3. tisíciletí př. n. l., mají invazní charakter: přicházejí tedy již pevně zformované a kulturně vyhraněné – první od severu, druhá od jihu.

Kultuře nálevkovitých pohárů lze přiřadit keramické nálezy z ul. Hany Kvapilové, Opavy-Palhance a mezi nimi i šálek zdobený brázděným vpichem, ale také starší objevy z Opavy-Kateřinek. V palhanecké pískovně bylo rovněž odkryto 18 jam a velký hliník, obsahující kromě keramických artefaktů také zlomky broušených kamenných nástrojů, štípané industrie, drtidla na obilí a kamenné zátěže rybářských sítí. Rovněž v Jaktan, v prostoru východně od hřbitovní zdi, existovalo sídliště této kultury (střepy, úštěpy, jádra) a patnlo jí i několik jam zjištěných zde výzkumem v roce 1990; snad Ize z téže polohy uvedené kultuře pnsoudit náhodně nalezené dva přesleny a kamenný sekeromlat.

Hmotné památky kultury s kanelovanou keramikou nejsou přiliš časté. Z Palhance – z východnf stěny opuštěné pískovny z porušeného objektu – je to hlavička berana – kultovního zviřete symbolizujíciho plodivou sílu (obr.4) a kamenná palice, z Kostelního kopce pak několik objektů s nevýrazným střepovým materiálem. Tak můžeme ostatně hodnotit i osídlení kulturou kulovitých amfor, kterou zjištujeme opět pouze na Palhanci v pískovně „U kříže“ a v Jaktan, výjimečně i v Opavě – Kolářské ulici.

Nositelé šňůrové kultury (typ Chopice-Veselé), u ktery'ch se předpokládá kočovný – nomádský způsob života, jsou doloženi jen ojediněiými fragmenty keramiky z blízkosti bývalého kateřinského cukrovaru a z Kylešovic, stejně jako bojovná krátkolebá populace kultury zvoncovitých pohárů, jejíž typické keramické zlomky máme k dispozici opět z Opavy Kateřinek.

Doba bronzová a halštatská

Dobu bronzovou lze s většími či menšími odchylkami vročit mezi léta 1 900 až 750 př. n. I. Na rozd1 od předchozího úseku pravěku se vyznačuje větší hospodářskou a kulturní prosperitou, projevující se zvláště v jejích mladších stupních. Zemědělství zůstává v podstatě na úrovni dosažené v eneolitu, důležité je však definitivní vydělení řemeslné výrobní činnosti, potvrzující prosazení druhé velké společenské dělby práce. V této době dochází také ke vzniku kmenů a k výraznému nárůstu populace.

Ze starší doby bronzové nemáme k dispozici žádná pozitivní zjištění, teprve v samotném jejím závěru (16. stol. př. n. I.) se zde objevují sídliště tzv. věteřovské kultury, z nichž jedno bylo patrně v Opavě-Kateřinkách. Svědčí o tom bronzová dýka, sekerka, náramek, spirály o průměru 4 mm, kostěná jehlice atd., pocházející zřejmě ze dvou kostrových hrobů; nálezy jsou dnes uloženy v muzeu ve Vídni. Z Opavy-Jaktaře je pak znám džbáneček na čtyřech nožkách, který snad Ize spojovat s mad'arskými vlivy z jihovýchodu. Z následující mohylové kultury neznáme z Opavy žádné nálezy, avšak je zřejmé, že se podílela na vzniku komplexu lužických popelnicových polí (1300/1200 až 400 př. n. I.), jejíž nositelé zabrali značnou část středoevropského prostoru, ktery' pokryli na tehdejší dobu vcelku hustou sítí zemědělských osad a rozsáhlých žárových pohřebišt, tak příznačných pro tuto kulturu. Mrtví byli spalováni na hranici a popel vkládán do hliněných popelnic někdy s otvorem, často překrytých ještě dafší nádobou. K výbavě nebožtíků patňly, v souladu s tehdejšími náboženskými představami, i dalšf keramické tvary (naplněné potravou či nápoji) a také osobní majetek. Pohřby byly ukládány mimo osady a vytvářely nepravidelná, tzv. popelnicová pole. Nejstarší fáze této kultury se nazývá lužická, trvala pnbližně 200 až 300 let a náleží k vrcholům doby bronzové. Přímým pokračovatelem lužické kultury je kultura slezská, jíž kulminuje hospodářská a kulturní úroveň lidu popelnicových polí.

Z období lužické a částečně i slezské kultury bylo v letech 1948 a 1951 zkoumáno již dříve známé žárové pohřebiště v poloze nad „Sádrovou studánkou“ v Opavě-Katennkách. Odkryto tam bylo téměř 150 hrobů vzdálených od sebe někdy až 5 m, z nichž většina měla popel uložen v urně, doprovázené zpravidla dalšími nádobami (obr. 5). Pouze u čtvrtiny hrobů bylo konstatováno volné vhození pozůstatků hranice do hrobových jam, které měly povětšinou oválný tvar a zahlubovaly se 40/50 až 85 cm p_od úroveň současného terénu. Tyto pozůstatky obsahovaly uhlíky, popel, střepy přepálených nádob, slitky bronzu a pnpálené kůstky. V šesti hrobech bylo pohřbeno více jedinců. V několika případech byla prokázána příměs zviřecích kostí, což svědčí o tom, že zemřelému byla na hranici přidávána masitá potrava obsahující kosti. V některy'ch hrobech měly popelnice úmyslně proražené dno – nejspíše šlo o otvor pro duši – tzv. „dušník“.

Uvedené pohřebiště velmi pravděpodobně souvisí s přibližně 700 m vzdáleným současným sídlištěm, kde byl v roce 1928 vyzvednut bronzový poklad, čítající 121 předmětů.

Byl uložen v nádobě se širokým uchem, která byla překryta dnem z jiné nádoby, sloužícím jako víko. Mezi šperky vynikaly kroužkový řetízek se závěsky, vzácné růžicové spony s ptačími svorkami a přívěsky (obr. 6), 14 brýlovitých růžicovitých ozdob, 94 terčovitých vyklenutých knoflíků se dvěma otvory, ozdobný terč s vytepávanou výzdobou apod. Část rozsáhlého pohřebiště z mladší doby bronzové byla zachycena i v Opavě-městě, v místech stojící pošty a v zahradě pnléhající k minoritskému klášteru. V Kylešovicích byi vyzvednut džbánek zdobený příznačnými prsovitými vypnulinami.

Také v Jaktaři byl v blízkosti kaple sv. Anny vykopán a zničen hrob se spálenými kůstkami a popelem, z něhož se podařilo zachránit pouze několik střepů a kostí. Z Kostelního kopce pochází z mladší daby bronzové ještě bronzové kopí a bronzová sekerka, svědčící o bojovném charakteru tohoto lidu.

Třetí vývojovou fázi komplexu popelnicových polí reprezentuje kultura platěnická, která se utvonla pod halštatskými vlivy z Podunají a jíž se dostáváme do doby železné.

Železo se začíná užívat jako základní výrobní surovina a na dlouhá staletí se stává vůdčím kovem. Zpočátku se železo prosazovalo jen poznenáhlu a bronzové výrobky-zejména šperky, přežívaly ještě velmi dlouho. Na rozdíl od předchozího období dochází k určité stagnaci a v závěru až k úpadku hmotné kultury. Probíhá rozpad prvobytné společnosti, objevují se prvky patriarchálniho otroctví, prosazuje se soukromé vlastnictví, roste úloha kmenové aristokracie a vytvářejí se zárodky vojenské demokracie. Dobou železnou rozumíme období trvající ke zlomu letopočtu, přičemž doba halštatská představuje její starši úsek (750 až 400 př. n. l.), doba laténská úsek mladší (400 př. n. l. až 0). Halštatem také končí pravěk a nastupuje období protohistorické. Z této třetí vývojové etapy neznáme příliš mnoho památek a z námi sledovaného prostoru jí prozatím nemůžeme přiřknout snad žádnou.

Doba laténská, římská a stěhování národů

Mezi 5. až 3. stol., zvláště pak na počátku 4. stol. př. n. I., se dávají keltské kmeny ze své pravlasti (východní Francie, jihozápadní Německo a přilehlá část Švýcarska) do pohybu a původní postupné kulturní pronikání střídá vojenská invaze. Kolem roku 400 př. n. I. jsou již ve střední Evropě a ve 3. stol. př. n. I. se objevují i ve Slezsku. V rámci vojenské demokracie vytvářejí vojenské svazy, avšak vzhledem k jejich značné politické roztříštěnosti nevznikají u nich ještě předpoklady pro vznik státních útvarů. Keltové dovedli k dokonalosti řadu výrobních činností – především železářství a hrnčiřství, ale i sklářství, textilnictví nebo výrobu šperků. Razili také svoje mince. Z pramenů pro poznání laténské kultury známe z českého Slezska pouze sídliště, zatímco typická oppida, pohřebiště či sakrální objekty zde prozatím nebyly zjištěny.

Z opavského katastru máme proto jen nečetné doklady keltského zásahu, a to především z Palhance, kde byly v pískovně u splavu odkryty jámy obsahující středolaténskou keramiku. V jedné z nich byl nalezen zlomek náramku z modrého skla zdobeného žlutými a bílými skleněnými nitěmi (také ze západního okraje Kateřinek). Tu byla rozpoznána osada posledních Keltů z 1. stol. př. n. I. s kvalitní, na kruhu točenou keramikou. Ojedinělé zdobené střepy, avšak bez bližší lokalizace, pocházejí rovněž z Jaktaře, odkud jsou uváděny i dnes nezvěstné keltské mince v počtu snad 4–5 kusů; údajně měly být získány v pískovně v blízkosti kostela sv. Petra a Pavla, nejspíše v době první republiky.

Dobou římskou jsou v Evropě označována prvá čtyn století nového letopočtu. Vedle Rímanů sehrály však podstatnou roli, a to i na našem území, germánské kmeny. Obecně Ize říci, že Germáni byli na poněkud nižší civilizační úrovni než Keltové, nebudovali opevněná hradiska, zanechali jen otevřená sídliště, převážně žárová pohřebiště a depoty železných předmětů. Z archeologického hlediska rozlišujeme hmotnou kulturu římskou, římsko-provinciální a římsko-barbarskou.

Důležité doklady o tomto období poskytl archeologický výzkum opět v Palhanci. Byly tu zachyceny pozůstatky vrstvového žárového pohřebiště a osady, jejichž počátky Ize klást do závěru 3., případně na počátek 4. stol. Charakteristické jsou pece obdélného tvaru se zaoblenými rohy a s oblázky vydlažděnou podlahou překrytou mazanicí, které můžeme interpretovat jako objekty sloužící k vaření a pečení, stojící mimo obydlí. Převažující část materiálu z pohřebiště a především sídliště spadá do druhé poloviny 4. až první poloviny 5. stol. Tomuto datování odpovídá na kruhu vytáčená i ručně robená keramika, skleněný korál a okutí vědra. Lokalitu Ize připsat tzv. dobrodziénské skupině pozdní převorské kultury, částečně zasahující do období stěhování národů. Stopy mladořímského osídlení byly shledány rovněž v Kateřinkách (půdorysy chat s keramikou a přeslenem), na Kostelním kopci v Jaktaři (nečetná keramika z povrchových sběrů), ale i v místech dominikánského kláštera a Ostrožné ulice (keramické zlomky).

Nejhůře jsme archeologickými prameny informováni o době stěhování národů, kterou rozumíme úsek přibližně mezi léty 400 až 600. Tato doba je charakterizována zásadními pohyby rozličných kmenů – zvláště germánských a nástupem nového etnika Slovanů. Příčiny tohoto jevu je nutné hledat v rozpadu římské říše, i když bezprostředním podnětem byl tlak turkotatarských Hunů a jimi ohrožovaných kmenů do nitra Evropy. Z tohoto úseku dějin je možno upozornit toliko na výše zmíněnou osadu dobrodziénské skupiny, která přežívá z období římského a za níž se skrývá některy' z germánských kmenů, nejpravděpodobněji Vandalové.

Doba hradištní – slovanská

Postupná infiltrace slovanských kmenů v 5. stol. z jejich pravlasti v severovýchodní Evropě se během 6. stol. začíná měnit ve vojenskou expanzi, která vrcholí v následujících dvou staletích zaujetím značně rozsáhlého prostoru evropského kontinentu. Můžeme reálně předpokládat (a archeologické prameny nám to také dokládají, že slovanské osídlení se v českých zemích (a tudíž i ve Slezsku) stabilizovalo v průběhu 6. až 8. stol. Dobou hradištní pak rozumíme široký časový úsek od 6. stol. až k polovině 13. stol., kdy dochází k zásadním strukturálním změnám ve všech oblastech života tehdejší již plně středověké společnosti.

Ze slovanské periody známe z Opavy dvě důležité lokality, které svým významem přesahují rámec regionu. Je to především hradisko v Kylešovicích a nám již známý Kostelní kopec v Jaktaři.

Kylešovské nížinné hradisko oválného tvaru, délky téměř 155 m, situované na pravém břehu řeky Moravice, v blízkosti jejího soutoku s Opavou, představuje jakési „předsunuté opevnění“ jižněji položeného Hradce nad Moravicí, taktéž významné slovanské památky. Archeologický význam zde prokázal osídlení z 9. až 12. stol. a bezmála 18 m široký obranný val s roštovou konstrukcí, mající snad více stavebních fází. Ten chránil zástavbu uvnitř hradiska, budovanou, jak se zdá, na pilotech. Je možné uvažovat o tom, že opevnění plnito po určitou dobu v 11. a snad i ve 12. stol. úlohu centra kastelánie neboli hradského obvodu. Znamená to, že mělo významnou vojenskou, administrativní, hospodářskou, obchodní, směnnou a zřejmě i kultovní funkci. O jeho strategické a obchodní důležitosti svědčí v blízkosti odkrytý tzv. komárovský depot sekaného stříbra, který však nebyl zachrá něn v úplnosti. 2náme z něj jen 12 stříbrných denárů a plastiku stříbrného beránka s přívěsky. Poklad typicky zahraničního složení byl ukryt někdy v prvních letech 11. stol. Dokumentuje čilý obchodní styk na staré cestě, vedoucí od severu na jihovýchod, podél a proti toku Odry. ¹)

Existencí slovanského hradiska na Kostelním kopci si zcela jisti nejsme, neboi konfigurace terénu doznala během staletí takových změn, že současný stav jednoznačné závěry nedovoluje. Přesto však vcelku četné nálezy keramiky, zvláště z 10. až 12. stol., a především zlomku železné pnlby, dovolují takto uvažovat a naznačují předpokládaný význam lokality v neustálených poměrech této česko-polské hraniční oblasti v 11. až 12. stol. Hradištní materiál známe ze samotného jádra města, kde zejména v prostoru ulic Kolářské a Na valech, na pravobřežní terase řeky, ale i jinde, je doloženo osídlení z pokročilého 12. stol.

Období 13. až 15. století

Archeologie má ovšem co říci k životu obyvatel a samotného města rovněž v období vrcholného a pozdního středověku, tedy především ve 13., 14. a 15. stol. – a nezřídka v následujících stoletích.²) Právě pro etapu konstituování a dalšího rozvoje městského organismu přináší poznatky zásadního charakteru, které nelze vyčíst ani z poměrně četnějších písemných pramenů. Na území Opavy bylo zvláště za posledních 40 let provedeno několik desítek záchranných archeologických výzkumů a Ize říci, že Opava patří v tomto směru k jednomu z nejlépe prozkoumaných měst v českých zemích. Nebylo by jistě únosné vyjmenovávat na tomto místě všechny uskutečněné akce, shrňme si však ve stručnosti alespoň nejdůležitější dosažené výsledky.

Prozatím nebyly ve středověkém jádru města zjištěny zemnice, eventuálně polozemnice, tedy zahloubená obydlí, chápaná jako nejstarší provizoria, známá z některých jiných našich měst. Naopak v úrovni, častěji před čelní frontou dnešní zástavby, shledáváme pozůstatky dřevěných staveb srubové konstrukce s keramikou druhé půle 13. stol. Následná kamenná zástavba z tohoto časového období, zapuštěná do vcelku mohutných vrstev, ustoupila o několik metrů zpět, čímž došlo k rozšiření komunikace. Takto vzniklá čelní fronta byla a je respektována v podstatě dodnes. K nejčastěji odkrývaným, objektům patřily a patří odpadní jímky a hnojiště, méně již obytné, výrobní anebo hospodářské objekty a studny. V jednom případě byla zjištěna i ohrada pro dobytek. V archeologickém materiálu naprosto převládá keramika (obr. 7–8), časté jsou výrobky ze dřeva a proutí včetně odpadu ³), méně je železných předmětů (obr. 9–10) a předmětů z barevných a drahých kovů.

Příznačné pro Opavu jsou olověné slitky, související s těžbou tohoto kovu v blízkém Horním Benešově a okolí a dokládající jeho zpracovávání přímo ve městě.Nebývale rozsáhlý soubor představuje i konvolut převážně drobných mincí (zvláště z výzkumu dominikánského kláštera) včetně objevu mincovního razidla.⁴) Nezanedbatelné jsou také nálezy kostí a parohoviny a výrobků z nich, kožených předmětů a skla, výjimečně jsou zastoupeny drobné útržky textilií a vlasů. Nesmírně bohaté jsou paleobotanické nálezy, zvláště z odpadních jímek a hnojišť, umožňující nám nejen nahlédnout do kuchyně tehdejších hospodyněk, ale dovolující udělat si již vcelku jasnou představu o pěstované i planě rostoucí floře, ai už se jedná 0 obilniny, olejniny, zeleninu, koření, ovocné plodiny, léčivé a sbírané rostliny, anebo ptevely.⁵)

---

Poznámky

¹) Na podzim roku 1881 byla na tehdejších pozemcích knížete Jana z Lichtenštejna prováděna úprava řečiště řeky Moravice, blízko jejího ústí do řeky Opavy. Při zemních pracích narazili dělníci v hloubce necelých 2 m na rozličné stříbrné předměty – údajně prý sošky a mince, uložené v naplaveném písku. Poklad však potkal zlý osud. Částečně byl odplaven při samotném neodborném vyzvedávání, částečně rozchvácen samotnými dělníky. Stavebnímu podnikateli Fr. Součkovi z Prostějova se podanlo zachránit jen několik mincí a stř'brnou sošku beránka (Agnus Dei), které věnoval do Národního musea v Praze. Zde však byly denáry rozřazeny v numismatické sbírce a dnes je již není možné identifikovat. Světlo do případu vneslo až š~astné objevení 6 dalších mincí v roce 1956 v souvislosti s pořádáním numismatické sbírky bývalého Gymnasiálního musea v Opavě, které všechny pocházely z komárovského pokladu, jak o tom svědčily zápisý k nim připojené (Čechy – Boleslav 1. (929–967), Bavorsko – Jindřich II. (985–995), Svábsko – Ota III. (983–1002), 2 denáry zvané Otto-Adelheidské). Teprve na základě těchto nově objevených kusů mohlo být přikročeno k revizi datování komárovského nálezu. Zvýšila se tím jeho vědecká hodnota pro archeologické a numismatické bádání.

²) Tak byl např. u Kylešovic v pískovně na tzv. Galgenbergu vykopán 29. července roku 1926 železný koš s lebkou, která snad patřila opavskému ševci Michalu Pruskovi, popravenému 9. února roku 1609 na Horním rynku. Podle zpráv visel železný koš s jeho hlavou na městské věži až do 21. února roku 1614 a teprve poté byl odstraněn.

³) K unikátním nálezům patří objev dřevěné destičky s vypalovanými početními záznamy, vyzvednuté v místech předpokládaného nejstaršího předlokačního osídlení, tzn. v blízkosti bývalé jezuitské koleje (dnes Zemský archiv), a naznačující tržní charakter tohoto místa. Mezi jedinečné objevy patří i dřevěná vrata 2,8 m vysoká a 1,25 m široká, zavěšená na čepech a spojovaná pouze dřevěnými kolíky bez použití železa. Byla získána z vrstev 13.-14. stol. na Horním náměstí. Z nevelké vzdálenosti odtud, z odpadní jímky z 13. stol. zkoumané v ul. Mezi trhy, pochází pak vzácná dřevěná plastika muže v kápi (obr. 11 ).

⁴) Nález brakteátového razidla v ul. Mezi trhy v roce 1961 opět v odpadní jímce, datované do 13. stol., bezprostředně souvisí s otázkou opavské mincovny. Její existence je nepochybná v druhé polovině 13. stol., snad je možné připustit její činnost již v první půli tohoto věku. Mincovna se nacházela v blízkosti Jaktařské brány a zcela jistě se v ní razily opavské haléře ve 14.-15. stol. Není však prozatím jasné, které případné ražby staršího brakteátového období jí Ize přisoudit.

⁵) Tak bylo kupř. zjištěno, že nejčastěji se vyskytující obilninou je v opavských nálezech proso nebo že nálezy pohanky patří k nejstarším na našem území vůbec (13. stol.). Za unikát a velkou vzácnost můžeme považovat objev lubence neboli vodního melounu, který byl zřejmě importován odněkud z Uher. Fungování dálkového obchodu dokládají, mimo jiné, také zbytky některých jiných ovocných plodin, af už jde o fíky, nebo vinnou révu. Dosud neznámé jsou z českých zemí nálezy semen cibule. kuchyňské a černohořčice, používající se k výrobě hořčice, výjimečně jsou nažky kmínu či miříku (celeru). Z olejnin je pak třeba zmínit se o ojedinělém výskytu řepky. Pokud jde o sortiment dřeva, upotřebeného ve středověké Opavě, bylo rozpoznáno 6 druhů, přičemž absolutní převahu mělo dřevo jedlové, vyskytující se tenkrát hojně v lesích Nízkého Jeseníku. Zvláštní místo zaujímal sběr vybraných druhů mechů, které byly využívány jako těsnění, výplň polštářků, vystýlka různých jam, ale také k hygienickým účelům.*

««« Předchozí text: Kdo je autorem Slezských písní? Následující text: Solná jeskyně Sulanka »»»

-li- | 01.05.2006 08:20 | tisk | 0 | 10669x